Jak šel čas
Začalo to ideálně, po devíti letech známosti velká svatba a hned po ní těhotenství (na první pokus a přirozeným způsobem!!). Bohužel jsme se z něj radovali místo devíti měsíců pouze devět týdnů. Z potratu jsem se vzpamatovávala asi půl roku. Následovalo dalších 10 měsíců usilovného snažení, ale bez výsledku, takže jsme z pochopitelných důvodů skončili v Centru asistované reprodukce. Letos je to 5 let, co jsme tam vstoupili poprvé…
Ale abych to trochu popostrčila dál: ze začátku jsme zkusili dvakrát za sebou hormonální stimulaci Clomhexalem, pak se třikrát pokusili o IUI - opět neúspěšně a tak už nezbylo nic jiného než naplánování samotného IVF.
Před čtyřmi lety (únor 2002) jsme se o IVF pokusili poprvé - nestačily mi léky, nedošlo ani k transferu embryí. Půl roku potom (září, říjen 2002) druhý pokus - bohužel ani ten nevyšel, manžel měl velmi těžkou nehodu a skončil na JIPce, takže tento cyklus jsme nemohli zdárně dokončit a já svoje vajíčka nakonec darovala jiné "snažilce" nebo snad na výzkumy (to se bohužel nedozvím).
Manžel se dal do kupy a za další rok (říjen 2003) jsme podstoupili další pokus. Tentokrát jsme ho dotáhli do konce, ale zase bez výsledku. Dodnes nemůžu pochopit, jak je možné, že jsem hned po svatbě otěhotněla normálně, když se to teď nevede ani s přispěním lékařů.
Ještě před tímto pokusem jsme si to trochu "pojistili" a podali jsme také žádost o adopci, víme, že bez dětí žít nechceme. Takže na tom, jestli budou vlastní nebo adoptované, vůbec nezáleží .
Před dvěmi lety (březen 2004) jsme absolvovali další pokus, už čtvrtý, ale jako již tradičně, opět nevyšel. Nevzdali jsme to a na podzim téhož roku (září 2004) jsme podstoupili další IUI. Pokud dobře počítám, už čtvrtou. Nedávala jsem tomu naději. Pár dní před ní jsem se potkala s infekcí, léky byly už prošlé (toho jsem si všimla pozdě), takže jsem tomu nevěřila ani v nejmenším. Světe div se, ono to vyšlo! Jenže opět jenom na 9 týdnů…Všechno tohle naše „snažení“ jsme završili dalším pokusem IUI vloni na jaře (duben 2005). Neúspěšně, jak jinak. Ani se raději nepokouším spočítat dohromady všechny náklady…
Psala jsem o podání žádosti jako o “pojistce“, ale pro nás není vůbec důležité, jestli naše miminko je biologické nebo adoptované. Je to prostě NAŠE miminko! Proto jsme s tím neměli žádný problém a když jsem to doma nadhodila, manžel okamžitě souhlasil. Ani nevím, jak dlouho po tomto rozhodnutí jsem zašla k sociální pracovnici pro formuláře, ale asi okamžitě. No a za měsíc už jsme společně s manželem odnášeli na Magistrát vyplněné formuláře…
Komentáře
Přehled komentářů
jsou vynulované v momentě, kdy Tě maličké stvoření chytí kolem krku......Mějte se!
šibal Vojtíšek
(Ika, 22. 6. 2006 11:29)
Dadli, dosť smutný príbeh ... čo napísať, hmm. Všetky tie slová, že raz sa určite dočkáte, že jedného dňa sa šťastie aj na vás usmeje, že raz určite budeš mať v náručí ten voňavý dar boží ... tie tu spomínať hádam ani netreba. Veď na teba sa to vaše šťastíčko už usmieva z postielky a kuká na vás tými svojimi šibalskými očkami :-))) Vojtíšek má sqelú maminečku, ste obidvaja super rodičia a želám vám iba veľa veľa šťastných chvíľ.
... a možno raz Vojtíšek bude mať bračeka alebo sestričku, nie možno, URČITE ! a verím tomu, že aj bračeka a aj sestričku :-)))
kolegynaika
Náklady :o)
(VítězSlávek, 27. 2. 2007 12:07)